Věta, kterou často slýchám z úst svých klientů. Věta, která má mnoho podob…
Mohu si dovolit ve svém věku nosit takovou délku sukně? Mohu si dovolit jako manažer používat tuto kombinaci barev? Mohu si vůbec dovolit ubrat na svém životním tempu a cílech, dopřát si den volna, bez výčitek? Mohu si dovolit být šťastnější? Mohu si dovolit udělat si něčím radost, jen tak? Mohu si dovolit do sebe investovat? Mohu si dovolit něco ve svém životě změnit?
Stylem života a všemi návody na to, co jak dělat a nedělat, se sami mnohdy dostáváme do pasti.
Do pasti svých myšlenek, domněnek, předsudků. Ať už o sobě, tak o životě celkově. Bojíme se udělat změnu, posun v před. Udělat něco jinak, než jak tomu bylo doposud. Máme strach být vidět takoví, jací doopravdy jsme. Bojíme si připustit, po čem doopravdy toužíme. Stavíme se do všeobecných vzorců. Jdeme s davem. V tempu, jaké udává svět kolem.
Co se ovšem zastavit a upřímně se sám sebe zeptat. Kdo jsem, co jsem zač? Po čem vlastně toužím? Co mi přináší radost? Jaký chci žít život? Co mám doopravdy chuť si dovolit? Co je to, v čem sám sebe brzdím a nedovoluji si roztáhnout křídla?
Víte, může to znít jednoduše, pro někoho i banálně. Odpovědět si na takové otázky. Ale ruku na srdce…
Kdy naposledy jsme to udělali?
Často se necháme strhnout každodenními činnostmi a zaběhnutým rytmem, a nemáme čas. Čas na sebe, na svůj rozvoj, zhodnocení a pozastavení se nad svým životem, a tím, jak žijeme. Jak vnímáme sami sebe.
Pár dní zpátky jsem si po 7 letech dovolila jet do Brna. Jen tak. Pro radost. Bez jakékoliv pracovní schůzky, jak vždy bývá mým zvykem – spojit příjemné s užitečným. Dovolila jsem sama sobě prožít celý den jen tak, se synem. Prozkoumávali jsme různé uličky a památky, prošli se po Špilberku. V klidu jsem si vychutnala čaj.
Když Edík usnul, četla jsem si knížku a užívala si nádherného počasí. Víte, co je zajímavé? Dlouho jsem neměla takto příjemný pocit z prožitého dne. Najednou jsem měla pocit, že žiju. Ne jenom, že plním povinnosti a jsem produktivní, jako ostatní dny. Ale že také myslím na sebe, na svoje potěšení a mentální regeneraci. Dovolila jsem si jednou jen tak zastavit se. Ubrat plyn.
Když jsem tak seděla na lavičce na Špilberku, uvědomila jsem si, že v životě je pro mě zásadních několik oblastí. Víra, zdraví, rodina, poslání – služba druhým a láska. Všechno to spojuje jedno slovo. Krása. Mám ráda krásné, čisté vztahy. Víru, díky které posilňuji svoje já, svoji vnitřní krásu, a inspiruji k tomu i ostatní kolem sebe. Krása lidského těla, o které je potřeba se starat, aby mohlo plnit svoji funkci.
„Krása je věčná. Inspiruje, povznáší mysl a přináší radost.“
Veronika Marešová
Chci žít radostný, bohatý a naplněný život. Proto žiji život v kráse a ráda se krásou obklopuji. Víte, co je na tom všem nejbáječnější? Krása je všude kolem nás. Jen je potřeba si ji dovolit vidět, vnímat a pečovat o ni. Krása byla, je a bude. Je jenom na nás, jaký jí dáme vnější obal a na kolik jí umožníme růst.
Dovolme si žít podle svých představ a hodnot, které jsou pro nás důležité. Posilňujme svoje já. Dovolme si ubrat plyn, když je třeba. Dovolme si udělat radost, když to tak cítíme. Dovolme si být vidět takoví, jací jsme. Stojí to za to. 🙂